Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
První tři snímky, které mě zaujaly na festivalu lidskoprávních filmů Jeden svět mají společného jmenovatele, jímž byl mrazivý pocit po jejich zhlédnutí. U prvního tento pramení z beznadějné a neutěšené situace společenství původních kmenů v Kongu, u druhého z prosté bázně nikoliv ze smrti, ale z umírání a u třetího pro syrovost a brutalitu, která obklopuje občanskou válku v Sýrii.
PRALES TANČÍCÍCH DUCHŮ
Kongo. Pygmejská žena z kmene Aka rodí uprostřed pralesa. Daleko od vesnice. Ostatní ženy kolem ní řeší, jestli je lepší nezvykle tlustou pupeční šňůru překousnout nebo něčím přepižlat. A to je jen úvodní záběr.
Prales tančících duchů je náhledem do života kmene, který se živí tím, co najde nebo uloví v pralese. Je to syrová sonda do magických rituálů i do mýtů, které stále silně ovlivňují každodenní život. Barbarské trýznění dospívajících dětí, kterým se kladívkem a majzlíkem zašpičaťují zuby, šamanistické obřady i detailní vhled do vztahu mladého manželství, který trýzní opakované potraty matky. Nad tím vším, jakoby mimochodem, se vznáší opar dvou mnohem větších problémů. Téměř každý z vesnice je svázán řetězem novodobého otrokářství. Lidé z kmene většinou patří někomu z „civilizovanějších“ vesnic, pro kterého musí pracovat. Od svých pánů si musí nechat bití a jiné ponižování.
Mnohem větším problémem je však fakt, že Pygmejové přicházejí o svůj životní prostor. Těžba dřeva se nezadržitelně blíží k vesnici kmene Aka, a tak vláda používá nelítostných opatření, díky nimž se zřejmě kmen bude muset ze svého odvěkého domova vystěhovat.
Forest of the Dancing Spirits Švédsko, Kanada / 2013 / 104 min. Režie: Linda Västrik
POSLEDNÍ SNY
V posledních dvou letech mi zemřeli dva příbuzní v hospicech a to byl i hlavní důvod proč jsem se vypravil na dánský film, který otevírá z mého pohledu celkem tabuizované téma odchodu nemocných a starých lidí z tohoto světa.
Příběh je zasazen do posledních týdnů tří žen. První má nevyřešený problém se svoji dcerou, se kterou má již dlouho velmi neusmířený vztah. Druhá neustále mluví o nejlepší kamarádce z dětství, se kterou se na jednu stranu touží setkat, na druhou stranu nechce, aby ji viděla ve stavu, kdy ji v posledním stádiu stravuje její nemoc. Třetí žena, která již rezignovala na svět, ale lidem z hospicu se podaří ji vytyčit alespoň cíl, který představuje spočinout pár minut venku, vidět naposledy slunce a cítit jeho paprsky.
Dokument nepřivírá oči a neuhýbá pohledem, snaží se pronikat do toho, co lidé v hospicu opravdu prožívají, jak se s nimi pracuje, pokud jsou ještě schopni komunikovat a jak se leckdy poměrně drsně bojuje o to, aby ve své situaci nerezignovali třeba i po dlouhé nemoci na poslední dny svého života.
Zajímavé pro mě samozřejmě bylo i srovnat podmínky dánského a českého hospicu, kdy krom toho, že ten v Dánsku byl nízkopodlažní a stál v přírodě mimo město, kdežto ten plzeňský je ve starém domě uprostřed města, jsem rozdíly neviděl. Zajímavá byla i následná diskuze s ředitelem plzeňského hospicu, ve níž mě překvapilo jak málo hospiců v naší zemi je a proč o ně vlastně není tak veliký zájem, jaký bych očekával…
Last Dreams Dánsko / 2013 / 59 min. Režie: Estephan Wagner
ALEPPO - ZÁPISKY Z TEMNOTY
Když jsem v roce 2009 odjížděl ze Sýrie, ani ve snu mě nenapadlo, že do pěti let bude v zemi hladomor a z většiny opravdu nádherných památek UNESCA se stanou rozvaliny. Dokument očima člověka, který léta pracoval v Sýrii pod hlavičkou organizace Člověk v tísni vám rychle přivodí opravdu silně nepříjemný pohled na syrskou každodenní realitu.
Díky tomuto faktoru se vypravěč dostává k lidem, ke kterým by se běžný filmař jen tak nedostal. Dětští vojáci. Radikální islámské skupiny. Bída a beznaděj. Lidé, kteří zběhli z Asadovi strany i lékaři a humanitální pracovníci. To vše je zde namleto do jedné hrubé podívané. Nezvykle drsný a naturalistický dokument mapuje aktuální dění v Sýrii očima různých stran protivládních sil. Ať to je Syrská svobodná armáda nebo fronta al-Nursá.
Ačkoliv je snímek jen kolekcí nepříliš souvisejících střípků, rozhodně se nerozpadá. Společný jmenovatel ve formě válečného utrpení a syrové brutality je dostatečně silným lepidlem všeho, co ve filmu vidíte. Jednotlivé střípky dokumentu jsou mrazivé a hrůzné, viz. situace, kde se bombardují civilní objekty a kdy druhá vlna bombardování přijde většinou ve chvíli, kdy se ke zřícenému domu seběhnou houfy civilistů a začnou zachraňovat přeživší.
Tento dokument není pro slabé povahy a ukazuje jen jednu stranu konfliktu, ale snaží se ji ukázat co nejpravdivěji. Po filmu nezvykle dlouho trvalo, než se rozjela pofilmová diskuze. Všichni potřebovali pár minut, než se oklepali z toho, co právě viděli. Diskuze, která probíhala s ředitelem Člověka v tísni Štěpánem Pánkem nebyla o moc optimističtější. Několik lidí, kteří hráli ve filmu jsou nyní mrtví. Zemřeli ve chvíli, když rozdávali chléb z humanitárních zásob a do fronty čekajících lidí vlétla raketa.
Notes from the Dark. Aleppo Wojciech Szumowski / Polsko / 2014 / 90 min. Režie: Michal Przedlacki
Irové pokračují ve své vizi neotřele pojatého a math rockem ušpiněného post rocku, jako by se stále snažili vyrovnat debutu, kterým se blýskli již v roce 2009. Opět chybí asi jen špetka, aby to bylo na potlesk.
Tento projekt táhne především charakteristický vokál Donovana Melero z HAIL THE SUN, což ve spojení se Sergio Medinou z ROYAL CODA znamená ono emotivně bolavé ukřičené post hardcore inferno, které odkazuje k domovským skupinám obou zmíněných hudebníků.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.